Konec sklizně

Minulé léto jsem pracovala na malé ovocné farmě nedaleko vesnice Dubová. Každé ráno jsme trhali jablka a hrušky, dokud slunce příliš nepálilo. Poslední den ale všechno působilo jinak. Zatímco jsme nakládali poslední bedny na starý červený náklaďák, objevily se najednou tmavé mraky a začal hustě pršet.

Většinu ovoce jsme už sklidili, ale pár košů ještě stálo v zadním poli. Majitel pan Novák na nás volal, ať si pospíšíme, než se země promění v bláto. Když jsme s koši utíkali zpátky, moje kamarádka Lenka uklouzla a upustila několik hrušek. Zastavili jsme se, abychom jí pomohli, a smáli jsme se i přes déšť. Než jsme skončili, naše oblečení bylo úplně promáčené.

Pan Novák připravil malý rozlučkový oběd uvnitř stodoly. Zatímco jsme jedli chleba se sýrem a pili studenou limonádu, řekl nám, že se rozhodl farmu příští rok prodat. Všichni na chvíli ztichli. Zvykla jsem si na brzká rána a vůni zralého ovoce, přesto jsem věděla, že je konec.

Po obědě jsme uklidili nářadí a rozloučili se. Když jsem šla k bráně, Lenka na mě zavolala, že doufá, že budeme zase někdy pracovat spolu. Usmála jsem se a odpověděla, že pokud příští léto zůstane počasí suché, zvážím, jestli se vrátím. Déšť konečně přestal, když jsem došla na zastávku. Když jsem se ohlédla na prázdný sad, uvědomila jsem si, jak moc mi budou ty dlouhé a namáhavé dny chybět.