Vybledlý portrét

Při třídění krabice po zemřelé tetě, kterou našel v její přeplněné pracovně, narazil Tomáš na útlou sbírku básní z devatenáctého století. Okraje stránek už dávno zežloutly. Mezi dvěma sonety, jako by ji někdo schválně ukryl, ležela malá sépiová fotografie přistřižená přesně na rozměry knihy. Snímek zachycoval ženu kolem pětatřiceti let stojící u ozdobné kovové brány; její výraz prozrazoval spíš tichou pobavenost než obvyklou strnulost té doby. Nejvíc Tomáše zaujala tužkou napsaná poznámka na zadní straně: „Eliška, před nedorozuměním, 1897.“ O nikom takovém od tety nikdy neslyšel, ale rukopis se nápadně podobal elegantnímu písmu, kterým psávala jeho babička v dopisech.

Zvědavost ho donutila strávit zbytek odpoledne pročítáním rodinné korespondence. Nakonec zjistil, že Eliška byla nejlepší přítelkyní jeho pratety až do jara roku 1898, kdy mezi nimi propukl prudký spor o nevyjasněné dědictví a jejich vztah navždy skončil. Fotografie s pečlivě zachovanými okraji a skryté uložení naznačovaly, že si teta své přítelkyně vážila i dlouho poté, co se rozešly.

Tomáš uvažoval, zda kniha původně nepatřila Elišce; malý štítek exlibris uvnitř na přední předsádce nesl pouze iniciály „E. M.“ a rok 1896, tedy o rok dříve než fotografie. Objev v něm zanechal zvláštní pocit, jako by nechtěně vstoupil do soukromého usmíření, které se nikdy nestalo. Začal proto sonety číst znovu a pozorněji, hledaje v nich jakékoli skryté narážky na lítost nebo trvalou náklonnost. K večeru uložil fotografii mezi dva listy kyselinovzdorného papíru, ale stále nemohl rozhodnout, zda ji vrátit na původní místo, nebo ji zarámovat jako nově objevený kus rodinné historie.