Zeptat se zdvořile a říct, že nevím

Přímá otázka cizímu člověku – Where is the station? – je postavená správně, ale zní příkře, skoro jako požadavek, i s Excuse me (A1 #21). Zdvořilejší je zabalit otázku do obalu: Could you tell me…? – „neřekl byste mi…?“, Do you know…? – „nevíte…?“. Vznikne nepřímá otázka – otázka vložená do jiné věty.

Její stavbu už znáte z převyprávěné otázky (B1 #15): oznamovací slovosled, žádné do, v otázce na „ano“ nebo „ne“ – if. Rozdíl je jediný. Při převyprávění jste sdělovali, na co se kdo ptal dřív, a čas se posouval. Tady kladete vlastní otázku teď, a proto čas zůstává stejný jako v přímé otázce.

Tvar: obal + tázací slovo (nebo if) + podmět + sloveso.

Mění se tři věci najednou. Slovosled je oznamovací: nejdřív podmět, pak sloveso – where the station is. Pomocná slovesa do, does, did mizí a jejich koncovka se vrací k plnovýznamovému slovesu: does … open → opens, did … cost → cost. Otázka bez tázacího slova, na „ano“ nebo „ne“, dostane if nebo whether – to je anglické „jestli“, „zda“.

Když je tázací slovo podmětem. V otázkách Who lives here?, What happened? je slovosled oznamovací už tak a do v nich není. V obalu se proto nic nemění: Do you know who lives here?, Could you tell me what happened? Ale v What is that building? je podmětem that building, a ten se musí postavit před sloveso: Do you know what that building is?

Obaly – od jednoduchého po nejjemnější:

I was wondering if… doslova znamená „přemýšlel jsem, jestli…“, a minulý čas tu nemluví o minulosti: prosbu zjemňuje, stejně jako could místo can. Kdežto I wonder… bez minulého času – „zajímalo by mě…“, myšlenka nahlas: I wonder where she is. – „Zajímalo by mě, kde je.“

Otazník se řídí obalem. Je-li obal otázkou (Do you know…, Could you tell me…), na konci je otazník. Je-li oznámením (I don't know…, I wonder…, I was wondering…), na konci je tečka, i když je uvnitř tázací slovo.

Říct, že nevíte. Tytéž nepřímé otázky stojí po I don't know, I'm not sure, I can't remember, I have no idea:

if, nebo whether. Skoro vždy jde obojí; whether je o něco úřednější. if tu znamená „zda“, ne „pokud“, a proto po něm může stát budoucí čas: I don't know if he'll come. – „Nevím, jestli přijde.“ Pravidlo „po if přítomný čas místo budoucího“ (A2 #27) platí jen pro podmínku. České „jestli“ má mimochodem oba významy taky: „nevím, jestli přijde“ i „jestli přijde, řekni mi“. Zkouška: dá-li se „jestli“ nahradit slovem „zda“, je to nepřímá otázka a budoucí čas je možný; dá-li se nahradit slovem „pokud“, je to podmínka.

Srovnejte s převyprávěním:

Tázací slovo + to + sloveso. Když jde o to, co dělat, lze vedlejší větu zkrátit: I don't know what I should do = I don't know what to do. Česky stejně: „nevím, co dělat“. Takhle fungují what, where, how, who, which, when a whether:

Děj v takovém tvaru koná tentýž člověk jako v hlavní větě, nebo „kdokoli“. Před to se hodí jen whether, ne if: whether to stay.

Takhle se neříká. ✗ I don't know why to go → ✓ I don't know why I should go. S why zkrácený tvar není – jen celá vedlejší věta.

Vyzkoušejte se. Jak se zdvořile zeptat Where's the nearest cash machine? Proč je v I wonder where he is na konci tečka? Jak říct kratčeji I don't know what I should say?